|
|
||||
|
Nové články Zpravodajství Kronika PORGská Ankety Rozhovory Výkřiky do tmy Knižní koutek Počítačové hry Praskající bubínky Literární patvary Křeče bránice Ostatní články Fotografie Downloady Freeware hry Programy Wallpapery Zajímavé odkazy Adresář e-mailů Redakce Echa Obsahy |
Žít nebo zemřít “Takže mě pustíte?” “Máš svolení, ano.” “Na celý týden?” “Tvou první školu v přírodě jsme ti upřeli, teď se vedení Sekce 1 rozhodlo, že si volno právoplatně zasloužíš.” “Alespoň v něčem se s vedením Sekce shodnu... Budete mě sledovat?” “Chci s tebou být ve spojení, ale strach z odvolání mít nemusíš.” “Díky, Madeline.” “Není zač. Běž si zabalit věci, o ostatní se postaráme.” Keity nadšeně vyběhla ze Sekce domů a pustila se do shánění všeho potřebného k týdnu se školou na horách. Měla na to sice ještě čtyři dny, ale ona chtěla mít všechno předem pod kontrolou. Třináctého února už třída nastupovala do autobusu. Keity hodila batůžek na sedadlo vedle Samanthy a strhla ze sebe bundu a čepici. Když se všichni usadili, autobus se dal zasněženými ulicemi do zvolna do pohybu. Keity se snažila vesele mávat směrem vzdalujících se rodičů, ale brzy toho nechala, protože vytušila, že je to stejně k ničemu. Po cestě vládla veselá nálada, zvlášť zezadu od terciánů byl slyšet neustálý smích a i Keityina třída - sekunda se skvěle bavila, takže jim tři hodinky jízdy rychle utekly. Vůz zastavil před polozasněženou budovou a třídy se rozdělily do pokojů. Zavazadla si prozatím nechali v lyžárně a vrátily se pro ně až o necelou půlhodinku později. Keity, společně s Alicí a Sheilou vyšly z pokoje a zamířily pak pro věci po schodech dolů, když je zastavil chlapecký hlas: “Hej, která z vás je Keity Samuellová?” “Na příjmu...” otočila se Keity a zahlédla kluka, terciána. Ještě ho neznala. “Těší mě, já jsem Dani, nesu ti bágl.” Usmála se. “Dík moc, ale zvládla bych to i sama.” “O tom nepochybuju, ale mám pocit, že bych měl alespoň holkám trochu pomoct.” “A co ostatní kluci gentlemane?” “Radši se zamkli v pokoji, frajeři!” “Jsi z tercie?” “Tak nějak. Nastoupil před pár dny a jak vidíš, chci se sez námit.”“Především s holkama, ne?” “No, možná... hele, nejsi to náhodou ty, ta sekundánka, co má ta kvanta koní?” “Jo, ale to je myslím na dlouhý debaty, takže jestli se chceš seznámit i s ostatníma holkama, tak moc času nemáš.” “Máš pravdu,” rozesmál se, “uvidíme se při večeři.”Kývla a převzala od něj batoh. “Hezkej, co?” Dloubla do ní Alice. Keity se na ní podívala a tvář se jí roztáhla do širokého úsměvu. “Tak tobě se líbí?” “Tobě snad ne?” “Je milej.” “Jo, milej... a hezkej,” “Po takovym klu kovi určitě letěj všechny holky,” namítla Sam, “a jestliže nedávno nastoupil, asi o něm ještě žádná ani nic neví.”“Myslíš?” Zeptala se Alice. “Řekla bych že za chvilku bude namyšlenej, jestli teda už neni. Stane se z něj u mladších holek nejspíš střed z ájmu.”“To nemůžeš vědět.” “Jen tuším...” “Na jeho špatný stránky už nejspíš terciánky a jiné nekoukaj...” vložila se do hovoru znovu Keity. “Jo, na to by byly blbý dost. Jak že se jmenuje?” “Daniel... jek dál, to fakt nevim.” “Říká se mu Dani, že jo? To by mě zajímalo, kdo to vymyslel.” “Vždyť je to dobrý, ne?” “No jo, já přece ni nenamítám...” Za debaty o Danim si dívky nanosily do pokoje věci a vybalily si. Celý týden uběhl až nebezpečně rychle. Keity byla telefonem v každodenním spojení se Sekcí, ale to jí neubíralo na dobré náladě. Daniel Sondan se ve společnosti děvčat projevoval jako veselý a milý kluk. Byl to obrovský řečník a... prostě někdo, který se každému líbí. Alice měla pravdu. Keity si na něj však dávala velký pozor. Vyhýbala se j eho přítomnosti, snažila se nevšímat si jeho očí. Když s ním však přeze všechno hovořila, cítila z něj něco, co běžný člověk snad ani nemůže vycítit. Něco negativního... Byl to její šestý smysl, kdo jí napověděl, že s tímto člověkem není vše v pořádku. On se něčeho stranil, možná to byl strach, co v něm viděla...“Mám na starosti nováčky?” “Přesně tak. Až vykonáš úkol na třetí pozici, přidáš se k týmu C. Dohlédneš jen na to, aby se všichni dostali v pořádku z domu. Sekce 1 na tom není nejlépe, nemůžeme si dovolit ztratit další agenty.”“Ale...” “Není to složitý úkol, Keity.” “Což o to, ale... budou mě poslouchat?” “Jsi na vyšší úrovni, než oni, nic jiného jim nezbyde. O to se už nestarej, všechno bude v pořádku. Hlas se u Waltra.” “Nic víc mi k tomu ne řeknete, pane?”“Ne, máme naspěch, tvůj tým vyráží za půl hodiny.” “Nepojedu s nováčky?” “Ne.” “To je vše?” “Ano, já a Madeline v tebe máme důvěru, už jsi v Sekci nějaký ten pátek.” “Díky...” Otráveně odešla z Šéfovy kanceláře ke stolu Waltra. Do téhle akce se jí ani za mák nechtělo. “Ahoj děvče, slyšel jsem o té novině.” “Jo? Fakt? Můžeš mi říct jaký?” Zeptala se ironicky. “Že nám povedeš nováčky.” “Vo tom mi ani nemluv Waltře.” Naklonila se k němu. “Poslyš, proč je šéf svěřil zrovna mě?” “Mysl íš že k tomu má nějaký osobní důvod?”“Nevím, mám jen podezření...” “Nejspíš si tě chce jen prověřit,” řekl a podal jí pistoli a dva plné nábojníky. “Snad máš pravdu,” pověděla tiše a nadechla se. “Určitě, řeknu ti jen to, co vždycky - drž se.” “Budu.” Nastoupila do výtahu a venku pak do auta ke svému týmu. U domu, který byl silně porostlý psím vínem se zastavili a skupiny se rozeběhly na své pozice. Dnešní akce byla krátká, trvala jen dvacet pět minut. Keity vešla do domu a u recepce zahnula doleva. “Vejdi teď do třetích dveří vpravo,” radil Bircoff. “Jsou na kód,” oznámila mu, když k nim opatrně došla. “Musíš vyzkoušet všechny kombinace jedničky, čtyřky a devítky. Máš dvacet vteřin.” Pustila se do práce. “Co tady děláš?” Zaznělo z chodby. Otočila se, zahlédla muže v černém. “Zastřel ho, je od nich!” Sykl Bircoff a ona ho bez rozmyslu zabila. Brzy měla svou práci hotovou. “Máš minutu na to spojit se se mnou, pak odejdi na třetí pozici k nováčkům. O ostatní se nestarej.” Keity se posadila k počítači a otevřela soubory. Tohle byla hračka. Napojila se na Bircoffa, ostatní nechala na něm a vyběhla z místnosti. Zamířila do dalších chodeb a propletla se domem až na třetí pozici, kde měla za úkol krýt nováčky, pozorovat je a následně je odvézt zpět. Nabila si pistoli a přikrčila se za roh, kde měla výborný výhled na pár lidí, kterým ale neviděla do tváří. Nakonec se podle dalších rozkazů zaměřila na jednoho z nich, který pracoval s nějakými přístroji ve zdi. Zbyl tam jako poslední. Pak ale zaslechla kroky a výkřik: “ Ani hnout!”Nováček sebou trhl, očividně na to nebyl připraven. Jenže ona zareagovala rychle a přímou ranou nepřítele zasáhla do hrudi. “Díky za...” Otočil se a v momentě, kdy se jejich pohledy střetly se mu slova vytratila z úst. Ona zahlédla jeho důvěrně známou tvář a měla v tu chvíli pocit, že se jí ztrácí pevná půda pod nohama. “Máte minutu na opuštění budovy,” řekl Bircoff přiškrceně. Slyšeli ho, oba, ale ani jeden z nich se nepohnul. “Keity, tady je Šéf, opusťte budovu!” Šéf... Jak tak bez hnutí hleděla do očí Danimu, v mysli jí začalo vše rychle docházet. Proč měla mít na starosti nováčky, proč si jich měla všímat. Měla se na akci setkat s Danim. A Šéf teď sleduje co udělá. Pozorovali se a oběma stálo v očích to samé - PROČ? “Danieli opusť budovu!” Rozkázal znovu Šéf a on na pár vteřin zavřel obě oči. Pak se podíval k východu a zpět k ní. Viděl jak se opřela o zeď a pomalu se po ní sesunula k zemi. “Pojď odsud...” řekl tiše. “Chci umřít!” “Jsi blázen, ty nemáš proč umírat! ”“Nechci dál žít s pocitem, že pro nic nejsem...” “Je tu přece spousta lidí, kterým na tobě záleží. Máš rodinu.” “Jakou rodinu? Myslíš Michaela s Nikitou?” “Myslím tvé rodiče.” “Žádné nemám.” “Patnáct vteřin!” Zazněl hlas ve vysílačce. Chlapec očividně nevěděl jak dál, pak se rozhodl k nejtvrdšímu kroku. “Když tu zůstaneš, já tu zůstanu taky!” “To neuděláš...” “Spoléhám na to, že odsud vypadneš aspoň kvůli mě. Že mi zachráníš život.” “Nech mě tu!” “Nikdy, to neudělám!” Dívka se na něj rychle podívala. Měli poslední šanci utéct a využili jí. Věděla, že má právo vzít sobě život, ale Daniho zabít nemohla...
Keity práskla dveřmi kanceláře a postavila se proti Šéfovi s Madeline. “Nebylas ohlášena, Keity...” podotkla suše žena. “To je mi uplně u kradený!”“Nuže tedy, posaď se.” “Jak jste to mohli udělat?!” “O co jde?” “Sakra, vy to moc dobře víte!” “Máš na mysli Daniho?” Keity si zprudka sedla na židli a položila si hlavu do dlaní. “Věděli jste, že se mi líbí...” “Ano.” “To nemáte srdce, proboha?” “Předpokládám, že právě pro tvé city k němu nám nebudeš dávat vinu...” “Vy že umíte odhadovat lidi? Mám pocit, že umírám.” “To jsem poznala. Na ničem ti v životě nezáleželo, teď se to možná změní.” “Takže proto?” Keity se znovu narovnala. “ Daniel byl v Sekci mnohem dřív, než jsi ho poprvé viděla. Nastoupil k nám už před rokem, touhle dobou.”“V březnu?” “Ano, jsi v Sekci 1 o devět měsíců déle, než on.” “Proč jste mi o něm neřekli?” “Je to zkouška.” “Pochopitelně,” vykřikla, “všechno v týhle organizaci je test, zkouška, hra na city! Vám nejde o to, aby člověk žil, chcete jen aby plnil rozkazy! Aby byl stroj, ne člověk... A vede se vám to dokonale, Michael už takový je, blahopřeju k vítězství!” Prudce se zvedla a cítila, jak se jí do očí derou slzy. “Proklínám Sekci,” zašeptala a zmizela z kanceláře. Odemkla dveře bytu a naštvaně je za sebou přibouchla. Sedla si na židli ke kuchyňskému stolu a hlavu si opřela o ruce. To přece nemůže být pravda... Mluvila s ním, stála vedle něj a ani ve snu by jí bylo nenapadlo, že může mít jeho podivné chování něco společného se Sekcí. “Unaveně si setřela slzy a zabrousila pohledem kamsi nahoru, do rohu stropu. Zahlédla kameru. Prudce se nadechla, vytáhla pistoli a rovnou ranou střelila kulku přímo do okuláru. Mířila přesně. Měla zlost. Nepopsatelnou zlost na celou Sekci, na Michaela, Nikitu, kteří o Šéfově plánu zaručeně věděli, na Madeline, na Šéfa... I na sebe. Nechtěla dál žít... Vzala si papír a tužku. “Jmenuji se Keity Samuellová, teda alespoň tak mi to řekli. Rodiče nemám, nejspíš zemřeli někdy, když mě byly dva roky, vyrůstala jsem v dětském domově a jediné, co mi zbylo z minulého života je veliký hřebčín... Na můj život si nepamatuju, vládní organizace Sekce 1 si totiž dokonale pohrála s mou m yslí. Mám jen málo vzpomínek na mého hřebečka Bleska. Nechci mu tímto ublížit, ale už nemůžu dál... Údajně jsem se zabila po pádu z koně na vyjížďce, když jsem ještě byla v dětském domově.Vlastně to byla pravda...” Dokončila dopis a položila ho na stůl. Pak si pomalu přiložila pistoli k hlavě. Jediným pohybem může všechno skončit, pistole je nabitá... Místo střelby se však bytem ozvalo drnčení zvonku a Keity sebou prudce trhla, ale zůstala na místě. Za několik vteřin zaslechla zvonění znovu. Vztekle hod ila zbraní na stůl. Ne, teď ne. Nechá tu sebevraždu na později.Znovu si otřela slzy a přišla ke dveřím. Otevřela je. “Ahoj, můžu dál?” Ustoupila z cesty, aby mohl Dani projít. “Kdyby to tak teď viděla Alice,” napadlo ji a mezitím pozvala Daniho do kuchyně. Zastavil se, když zahlédl nabitou pistoli a očima přejel poslední řádky dopisu. “Ne, ne, Keity, to ne!” Křikl a prudce roztrhal dopis. Pozorovala, jak kousky papíru padají na podlahu, pak se vrátila pohledem k němu. Opřel se rukama o stůl a zahleděl se do bílého ubrusu, potom se obrátil k ní. Zavřela oči. Přistoupil a položil jí obě ruce na ramena. Nehýbala se. “Ty nesmíš umřít, rozumíš? Nesmíš se zabít. Copak nechápeš, že na světě jsou lidi, kterým na tobě záleží? Co třeba Bircoff, Nikita, Michael? Co tvůj kůň Blesk? Co myslíš, že by udělal, kdyby ses mu už nikdy neukázala? Umřel by, nakonec by určitě umřel steskem, to přece nechceš!” Podívala se mu do očí. “Já nechci dál trpět, nesnesu to.” “Ty můžeš dál, stejně jako můžou všichni, co v Sekci dosud přežili. Já chápu co to pro tebe znamená a věř mi, že když jsem tě viděl tam stát... když jsem tě poznal tam v tom domě... tak jsem chtěl vedení Sekce 1 povraždit, protože ty sem prostě nepatříš, ty se svojí duší ne!” “Co ty víš o mojí duši...” “ Možná víc, než si myslíš. Ale každej se v životě s něčím musí vyrovnat a i já a když to zvládnu, tak ty taky. Musíš si jen věřit. A když to neuděláš, musíš si vzpomenout na někoho, komu na tobě záleží, myslím opravdu záleží a vůči komu byl byla přece hrozně sobecká... Ty máš právo vzít život sobě, ale nemáš právo zničit ho svou smrtí jiným, ne?”Uhnula pohledem, “Máš pravdu.” “No výborně... Slib mi, že se nezabiješ, že nedopustíš, abych si to musel celej život dávat za vinu.” “Jo, slibuju...” “Můžu ti věřit?” “To si zkus vydedukovat, když znáš tak skvěle mojí duši!” Neodpustila si sarkasmus, ale vzápětí se stáhla. “Promiň...” “To nic...” mírně se usmál, “hlavně že už mám klid. Mám jenom štěstí, že je muj šestej smysl tak dobrej. Sedla si ke stolu a on proti ní. Zajistil pistoli a odsunul ji na druhý konec stolu. “Tak, teď by nejspíš mělo přijít na řadu to, kvůli čemu mě sem poslali.” “Poslali tě?” “Až na zítřek, ale já se rozhodl, že přídu teď.” “Takže?” “Budeme mít společnou akci.” “My dva?” “Ano...” “A co je na tom?” “U tebe ve třídě je holka jménem Petra.” “Jo, Petra Marchová, co je s ní?” “Její otec pracuje pro Rudou stopu.” “Cože?! Co je ta Rudá stopa, sakra zač?” “Petra o tom ani neví. Má svýho tátu prej moc ráda a hodně se mu svěřuje ... se vším.”“Má to něco společného s tím, že je do tebe Petra zamilovaná?” Napadlo Keity konečně. “Velice mnoho. Naší situaci to jen zjednodušuje.” “Mojí a tvojí situaci?” “Ne, situaci Sekce.” Keity to stále nechápala. “Tak povídej už konečně o co půjde.” Dani se nadechl. “Otec Petry si prověřuje co jsem zač, to bylo pochopitelně v plánu a on zjistil, že se mnou nejspíš není něco tak úplně v pořádku. Prozatím mě jen sleduje, nechce mi ublížit a o mých činech mu každodenně vypráví Petra. A o co teď půjde... Sekce ho potřebuje co nejvěrohodnějším způsobem dostat k Michaelovi, tvému otci... přeze mě...” Dívka zprvu netušila, o co tady vlastně běží. Dívala se Danimu do očí a vytušila, že neví, jak pokračovat. Najednou jí svitlo. Opřela si hlavu o ruk u a vzdychla.“Sakra...” Kývl, “jo, sakra.” “Ne, Dani, že to nemyslíš vážně?” “Bohužel ano.” “Tohle přece nemůžou chtít, zvládnu zabíjet, ale tohle...” “Já bych to po tobě nechtěl, ale na mě to nezáleží.” “Neber si to osobně, jsi vážně fajn člověk a... zachránils mi život...” “A Petra mě má ráda...” “Panebože Dani, přece nemůžou chtít, abych ublížila tolika holkám... nemůžou chtít, abych předstírala lásku...” “Nic víc ti říct nemůžu. Už je to tak.” “Nechci ranit holky z mojí a tvojí třídy, budou mě nesnášet.” Uhnul pohledem. “Jsou to husy...” řekl klidně. “Jo, jasně a já k nim až do dneška patřila...” “Ne, tebe jsem na mysli neměl.” “Tím chceš říct, že se ti naše akce zamlouvá?” “To bych lhal, kdybych řekl, že ano.” “Tak vidíš, jsem úplně st ejná jako všechny.”“Ovšem taky bych lhal, kdybych řekl, že ne.” “Dani...” “Nechci se hádat. Doufám, že jsem ti trochu pozvedl náladu, ale bohužel si spíš myslím, že ne. Jen tě žádám o to abys nezapomněla na svůj slib. Asi bych to nesnesl... kdyby...” Na chvíli se odmlčel, pak zavrtěl hlavou a vstal. “Věřím ti. Zatím se měj a připrav se na akci.” Usmál se, pevně jí stiskl ruku a zamířil ke dveřím. Dívala se na něj a cítila, jak se jí do očí znovu derou slzy. Pořád nedovedla pochopit, že je takový úžasný člověk v Sekci. “Dani...” řekla. Otočil se. “Děkuju ti...” Podíval se na ní čistě a upřímně. Už se neusmíval. “Jen nikdy nezapomeň na svůj slib,” pověděl a ona pak jen slyšela tiché bouchnutí dveří bytu. Autorka článku: Markéta Zelená
|
|